K Budějicům cesta, ale že je ouzká…zatraceně ouzká!

A nejen k Budějicům; letos jako by ani širokých cest nebylo, letos je to pro chudáky, jedoucí na dovolenou, peklo.

Protože jsme rafinovaní, vyrazili jsme na dovolenou v noci. Tím pádem jsme zdolali všechny záludné úseky na našich silnicích bez větších problémů. Já jsem upadla do mrákotného stavu, takže jsem nebyla svědkem, jak náš fiátek, vedený manželem, prokousával se statečně všemi těmi strašlivými pastmi, co na nás nastražili silničáři.

V pět ráno jsme zastavili na parkovišti nad rakouským jezerem Mondsee. Já setrvala v mrákotách a manžel se šel protáhnout. Hodinu se kochal na vyhlídce probouzejícím se dnem a pak mě šel vzbudit.

  „Pojď se na něco podívat,“ vyzval mě a já se bláhově domnívala, že na něj padla nostalgická nálada, a že mi chce ukázat tu krásu vůkol.

Nene, vážení a milí, pan Zajíc mě dostrkal k pravému přednímu kolu našeho auta a beze slova ukázal prstem. Do háje…v gumě byl zapíchnutý cvoček s placatou hlavou velikosti mexického dolaru.

Měli jsme rezervu, měli;  zimní, jednostrannou, a to levou. Takže mého nebohého zkoušeného manžela čekalo přezutí ne jedné, ale hned dvou kol!

Museli jsme vyložit kufr, protože rezerva se z pochopitelných důvodů nalézala na jeho dně. Kolem se procházeli cestovatelé, někteří spali v prachových peřinách hotelu, jiní se zastavili cestou stejně jako my. A všichni soucitně patřili na mého chotě, jak se moří s pevně utaženými šrouby a jak nebezpečně rudne při jejich povolování.

  „Jestli ještě píchnem, tak jsme v prdeli,“ pravil manžel lakonicky, když jsme po jeho heroickém výkonu skládali zpátky bagáž do kufru. Znáte to; léta nepíchnete, a pak se to nachomejtne zrovna v daleké cizině! A ne na příšerných cestách českých, ale na skvělých dálnicích rakouských.

Vyrazili jsme do městečka Mondsee. Hodlali jsme na břehu jezera posnídat. Pan Zajíc se taky chystal smočit, což učinil. On je to chlapík otužilý, na leccos zvyklý, ale když skočil do jezera, rázem ho to probralo a jak hned hlásil, voda byla jako žiletky.  Nic pro mě.

Den jako malovaný a krajina rakouská jakbysmet. Kávu jsme si dali na parkovišti před tunelem Tauern (doufám, že se to tam takhle jmenuje).

No a pak jsem i já vlezla do vod rakouských. Jezero Wörthersee je totiž mnohem teplejší, přestože je ledovcového původu. Taky se tam odjakživa sjíždí rakouská smetánka a já se jim vůbec nedivím. Městečko Velden ten den nepatřilo jen smetánce, ale i nám, obyčejným Zajícům.

Moje kamarádka Eva bydlí v Klagenfurtu, městě, které je rozložené na opačném konci Wörthersee než Velden.

K cíli jsme dorazili k večeru. A pak jsme se měli moc dobře. S Evou jsme si povídali dlouho do noci – je to moje kamarádka už od dětství, takže si dovedete představit, že jsme si měly hodně co říct, přestože se vídáme a píšeme si.

Jezdili jsme každý den na výlety – do Slovinska – tam nás uchvátilo jezero Bled, do Itálie, taky jsme vylezli na rozhlednu, koupali se v jezerech, jedli ryby a grilované dobroty, no prostě jsme se měli krásně. Jen to vedro, to být tolik nemuselo.

Zpáteční cesta měla dvojí tvář. Ta rakouská byla krásná, příjemná, laskavá. Ta česká pak pravý opak. Hned za hranicemi vás do očí praští hromady veteše: trpaslíci, pouťové hadry, veteš. Zahrádky zarostlé, domy bez truhlíků v oknech. Jasně, že je sem tam výjimka, ale ta zapadne v celkové chmurné šedi. Naše krajina je stejně krásná jako ta za hranicemi, jen my si jí nevážíme, jak by zasloužila. K tomu všemu ještě ty pekelné uzávěry a objížďky…

V rádiu nám pořád opakovali, abychom se vyhnuli Benešovu a D1, tak jsme to střihli u Tábora jinam. No to jsme si dali…takový nápad se zrodil v hlavách snad všech poutníků, co jich ten den jelo naším směrem. Od Tábora k Dobříši je to sice kousek, ale když se sunete hlemýždí rychlostí v jednom pruhu, myslíte na nejhorší.

Manžel svíral volant, až mu bělaly klouby a cedil skrz zuby strašlivé kletby, končící temným: „Já někoho zabiju!“ Seděla jsem jako pěna, neb jsem mu byla nejblíž po ruce.

Je fakt, že když se po padesáti kilometrech, jež jste ujeli v jednom pruhu za dvě hodiny, dočtete na ceduli, že se tu zpevňuje krajnice, a nikde ani živáčka a krajnice nedotčené, máte pocit, že někdo už mého cholerického Zajíce předběhl a všechny ty zodpovědné pracovníky vyvraždil.

Domů jsme se dostali bez úhony a naše zvířátka to taky přečkala díky naší sousedce Aleně, takže je vlastně všechno jak má být. Jen si tedy po dovolené bez médií nesmíte otevřít noviny, to je rázem po idyle. Svět se zmítá v nejistotě a strachu z věcí příštích a krásné dny u jezer jsou rázem někde daleko. Vítejte v realitě…