Rodit doma? Nikdy!

Mít budoucího otce u porodu? V žádném případě! Nepochopím, kde se v dnešních budoucích matkách, které prosazují porody doma, bere ta urputnost.

Možná jsem jiná. Každopádně jsem dcerou lékaře a do svých dvaceti jsem bydlela v nemocnici. To mě asi poznamenalo. Ano, já patřím k těm, kteří lékařům věří, a zároveň si uvědomuji, že jsou to taky lidi. Ne stroje.

Je to už hodně dlouho, třicet devět let. Na svět se hlásilo moje první dítko. Byl srpen, rostly houby a já, poslušná dcera svých drahých rodičů, jsem s nimi lezla po kopcích v hlubokých lesích a hledala hříbky, přestože jsem měla už po prvním termínu. Lesnatý kopec zvaný Hank mě dostal. Ty zatracený hříbky jsem ani neochutnala. Praskla mi voda a už to bylo.  Jenže moje miminko se rozhodlo, že se mu ven vlastně tak moc nechce. Prostě to byla taková šichta, že mě sestřička křísila mokrým hadrem a pan doktor musel použít kleště. Naštěstí byl v této disciplíně, jako starý praktik, zběhlý a miminko to přečkalo ve zdraví. Já jsem sice vypadala jako by mě zpracoval kombajn, ale čas všechno spraví. To je jasná věc.  Jen si teda nedovedu představit, jak by v mém případě vypadal domácí porod…

Terezce je dnes devětatřicet, sama má dva krásné synky.

Druhý můj potomek byl neposedný a nečetl příručky, jak dlouho má být schovaný u maminky. Nechtěl čekat na svůj termín a narodil se místo koncem dubna začátkem března. Sice bez kleští, zato šel rovnou do inkubátoru. Taky si nedovedu představit, jak by to vypadalo doma s pouhou asistentkou.

Dnes je Jakub kus chlapa. Nemá sice zatím potomky, ale zato maluje krásné obrazy.

Přestože moje dvě zkušenosti s přiváděním miminka na svět nebyly standardní, myslím si, že se s tím dnes nadělá moc cirátů. Může za to určitě i internet a všechny ty stránky pro budoucí matky. My jsme měly dřív informace jen z knihy Naše dítě a od vlastních matek a kamarádek. Budoucí otcové nemuseli být účastni porodu, stačilo, když postávali pod oknem porodnice, v lepším případě pak na chodbě uvnitř. Já vám teda povím, že bych nikdy nechtěla mít otce svých dětí u porodu. Ten omdlíval i u zubaře, aniž by tento zahájil trhání zubu. Jen pohled na kleště ho zcela paralyzoval a sestřička ho musela ho křísit mokrým hadrem. Vím to, protože jsem na takovéto zákroky svého bývalého manžela doprovázela. Aby se měl o koho opřít, až se bude potácet z ordinace.

Jo. Děti se rodily a rodí a já nechápu, proč s tím dnešní budoucí matky tolik nadělají.

psáno pro BBlidovky