Z deníku krasavice lázeňské – Promarněná šance stát se obětí švihákovou

Ku správnému zotavení patří nejen procedury a cvičení tělesná, ale taky povzbuzení ducha a povznesení mysli. Proto se v lázních konají i různé kulturní akce na různé úrovni.

Taneční večírek jsem už prostudovala a věrně o něm referát napsala. Tedy…myslela jsem, že už nebudu mít co dodat k tomuto kulturním počinu, ale to jsem se teda spletla. Následující pátek se do lázní sjeli noví procedur chtiví klienti a lázně nás všechny opět zvaly na taneční večer. Jelikož jsem děvče zvídavé, nemohla jsem si nechat ujít další možnost studia, zvlášť když neměla hrát stejná kapela, ale pouze jedna hudebnice Petra.

Aparatura vypadala impozantně a jejich majitelka taky. Urostlé děvče s dlouhými havraními vlasy, minisukně, úzké boky, vysoké podpatky, rudé nehty a ramena jako kulturista…pojala jsem podezření.

Úderem osmé Petra hrábla do kláves a začala zpívat. Normální tenor! Moje podezření nabylo jistoty. Petra byla prostě chlap. Teda bývalý. Veškeré atributy, typické pro dámu, tu sice byly, leč hlas zůstal pánský. Bylo to zvláštní, koukat na urostlou pěknou holku a poslouchat kluka.

Hned při první skladbě se u mě objevil on. Tanečník František z minulého týdne – malý, tlustý, starý…

„Vy jste to poznala?“ užasl, když jsem se ho zeptala na Petra/Petru. Očividně jsem stoupla v jeho očích a koukal na mě s obdivem. Pak mi prozradil, že Petra má dvě děti a dokonce byl/a ženatý.

„Zuzanko, vy jste pro mě ta pravá, my k sobě pásnem,“ ševelil František a přitiskl se ke mně pupkem.

„Když já jsem tak trochu vdaná,“ odlepila jsem ho od sebe. František na chvilku posmutněl.

„To ale není vada. Půjdeme spolu zítra na kávu?“

„Zítra přijede můj manžel.“ Někdy je manžel docela dobrá výmluva, ačkoliv přijet nemůže, jelikož je v práci.

František to ale nevzdával. „A nechcete se mnou jet v neděli do Ředhoště? Tam jsou trhy!“

„Víte, manželovi by se to asi nelíbilo a on je takhle velikej,“ ukázala jsem vysoko nad Františkovu hlavu, a ani jsem nekecala.

„A Zuzanko, nemáte aspoň nějakou kamarádku? Takovou jako jste vy?“

Pak mi František nabídl tykání a rovnou se zeptal, kolik mi je let. Měl kliku, že mi hádal o deset míň. Snažila jsem se ho nasměrovat k jiným přítomným dámám, osaměle sedícím v sále, ale František byl neoblomný. Ještě mi vysekl pár poklon a pozval mě na koncert Katapultu u nich v Roudnici, ale já byla taky neoblomná.

Mohla jsem jít na kávu, mohla jsem se podívat na trh, mohla jsem jít na Kaťáky a mohla jsem…

Ale stejně Františkovi děkuju. V mém věku není vůbec špatné, když o mě někdo projeví zájem. Přestože je malý, tlustý a starý. A osamělý…