Z deníku krasavice lázeňské – Pravdivá zpráva z tančírny

Dočkala jsem se! Zúčastnila jsem se tanečního večera v lázních! A zde přináším objektivní zpravodajství.

Už od rána se to v lázních začalo hemžit novými návštěvníky. Byl pátek, a jak jsem pochopila, v pátek se do lázní vydávají milovníci wellness pobytů. Lázně ožily a výrazně omládly. I podpatky se objevily! Zkrátka víkend v lázních je zcela jiný než ve všední dny.

Po večeři jsem se odebrala do restaurace, abych nad novinami a skleničkou frankovky vyčkala začátku tanečního večera. Jindy prakticky prázdný prostor byl úplně plný. Jen ten nejmenší stoleček jsem ukořistila pro sebe. Bedlivým pozorováním jsem zjistila, že vzrostl počet mužů. U některých stolů seděli dokonce samí chlapi.

Úderem osmé začala hrát kapela, složená ze dvou muzikantů, a hráli dobře.

Na parketu už řádilo několik párů; bylo patrné, že jsou v Mšeném na tanečním večeru jako doma. Znali se i s muzikanty. Sedla jsem si se svou skleničkou dozadu, abych se mohla věnovat vědeckému zkoumání. Ani jsem se nestačila rozhlédnout, a už tu byl! Už přede mnou stál tanečník. Opravdový švihák lázeňský. No…švihák…malý, tlustý, starý. Ale tancoval celkem obstojně. Prozradil mi, že sem jezdí až z Roudnice. Jak jsem tak vypozorovala, nebyl sám. Přes týden se nevyskytují, o víkendu se objeví. Šviháci… po náročné půlhodině na parketu byla konečně pauza a tanečník se se mnou zdvořile rozloučil. Uf…doufala jsem, že tímto moje taneční kreace skončí, neb jsem se chtěla věnovat studiu prostředí, abych mohla zpracovat věrohodnou studii života lázeňského, leč sotva začali hrát, už tu zase byl! Tanečník! A jiný! Přitom vůkol sedělo množství žen bez partnerů. Když jsem vzhlédla a popatřila na tanečníka, trochu ve mně hrklo. To nebyl víkendový švihák, to byl klient lázeňský, a to přímo ten, jehož jsem zkoumala ve své předešlé práci. Ano…k tanci mě vyzval chlápek s obarvenými vlasy a náušnicemi v obou uších! Na sobě měl tentokrát pruhované triko, aby vynikly složité obrazy, vytetované na obou pažích. Zatímco jsme kráčeli k parketu, vycenil na mě prořídlý chrup a pronesl: „Jsem Pepa. Už jsem si vás všimnul včera v restauraci!“

Při tanci jsem se dozvěděla, že tetování teda ROZHODNĚ nemá z kriminálu, i když s kriminálníkama dělal na šachtě, že výroba tetování fest bolí, ale propíchnutí uší ne. O barvení vlasů se Pepa nezmínil. Po tanci mi poděkoval a pronesl něco v tom smyslu, že budeme vídat často. Tato informace mě lehce znepokojila a radši jsem prchla do bezpečí.

Zdá se, že v malých lázních to ožívá vždycky o víkendu. Ve všední dny nepřítomný lázeňský švihák se tu zjeví. S oděvem si nemusíte lámat hlavu – všechno je povoleno. Dnes je zase hudební večer. Bude sice bez tance, ale stejně se těším. Ve víru tance jsem totiž zanedbala svoje poslání a nevěnovala se dostatečně poctivému studiu prostředí. Končím tento elaborát optimistickým zvoláním: život lázeňský – život veselý!